ZTRÁTY
Stavební konstrukce - tepelný odpor a součinitel prostupu tepla, teorie
V předchozích kapitolách jsme zmínili některé hlavní faktory, mající vliv na velikost tepelných ztrát budovy. Dalším významným faktorem je budova samotná, přesně řečeno její obvodový plášť - stěny, okna, stropy a podlahy, které oddělují vytápěný vnitřek budovy od chladného venkovního prostředí. Vnější teploty, vítr nebo sluneční svit ovlivnit nemůžeme vůbec, vnitřní teplota se dá snížit o dva nebo tři stupně (pro otužilce i více), s vlastnostmi obvodových konstrukcí si ale můžeme opravdu vyhrát. Z čistě technického hlediska není problém v nějaké staré nebo zanedbané budově snížit tepelné ztráty na třetinu a účet za vytápění na čtvrtinu původní hodnoty. Abychom mohli začít snižovat tepelné ztráty, musíme něco vědět o tom, jak vlastně teplo z budovy uniká. Není to zas tak složité, ale musíme si udělat malou exkurzi do fyziky. Víme, že teplo samovolně přechází z teplého tělesa na těleso chladnější; kolik tepla se přenese, závisí na rozdílu teplot oněch těles a na jejich tepelné kapacitě. Jak rychle se teplo přenáší hodně závisí na způsobu onoho přenosu.
Existují tři způsoby, jak se v budovách teplo může přenášet:
- kondukce (vedení)
Teplo je vlastně energie neuspořádaného, chaotického pohybu částic (atomů, molekul). Dotýkají-li se dvě tělesa, pak po určité době dojde k tomu, že částice teplejšího tělesa předají energii svého kmitavého pohybu částicím tělesa chladnějšího a teplota obou těles se vyrovná. Vedení tepla je snadné v kovech, podstatně horší v nekovových látkách a kapalinách a velmi špatné v plynech. Proto se chladiče na polovodičové součástky dělají z mědi a tepelné izolace z pěnového polystyrénu, což je z 90% vzduch uzavřený v malých bublinkách málo tepelně vodivého plastu. Jak dobře hmota vede teplo je vyjádřeno veličinou nazvanou součinitel tepelné vodivosti . Hodnota součinitele představuje množství tepla, které projde za jednotku času krychlí o hraně 1 m při teplotním rozdílu 1°C (předpokládá se, že 4 strany jsou dokonale tepelně odizolovány). Čím je hodnota nižší, tím daný materiál hůře vede teplo, t.j. tím má vyšší izolační schopnost. Nejmenší hodnoty mají pórovité látky obsahující v malých dutinkách vzduch. Jednoduchým potěžkáním dvou stejně velkých cihel či tvárnic můžeme proto odhadnout, která bude lépe tepelně izolovat. Pokud je materiál porézní (cihly, beton, dřevo atd.), závisí jeho izolační schopnost na jeho vlhkosti. Voda vede teplo dobře, takže čím je materiál vlhčí, tím hůře izoluje. V tabulce je uvedena tepelná vodivost pro "běžnou" vlhkost, která odpovídá skutečným podmínkám v konstrukcích domů.
Materiál Hustota Tepelná vodivost ? [kg/m3] ? [W/m.K] Beton 2300 1,36 Malta vápenná 1600 0,87 Omítka perlitová 300 0,11 400 0,12 500 0,18 Polystyren pěnový 20 0,044 30 0,039 40 0,037 50 0,037 Minerální vlákna 100 0,039 150 0,041 200 0,044 Dřevo měkké, tepelný tok kolmo s vlákny 400 0,18 Dřevo měkké, tepelný tok rovnoběžně s vlákny 400 0,41 Sádrokarton 750 0,22 Křemelina 600 0,19 Korková drť 45 0,04 Škvára 750 0,27 Tmely pro staveb. použití 1500 0,22 Sklo stavební 2600 0,76 Ocel uhlíková 7850 50 Čedič 2880 2,9 3200 4,2 Pálená cihla 1 900 0,8 Hlína suchá 1600 0,7
Tabulka 2: Součinitele tepelné vodivosti pro některé důležité materiály.
Celou tabulku obsahující údaje o většině důležitých stavebních materiálů lze najít na http://www.tzb-info.cz/t.py?t=16&i=58&h=38 nebo v ČSN 73 0540.
- konvekce (proudění)
V kapalinách a plynech existuje další způsob šíření tepla, a tím je pohyb kapaliny nebo plynu. Obrazně lze říci, že jde o "přenos tepla i s tělesem". Příkladem může být stoupání teplého vzduchu nad radiátorem. Tento přenos probíhá velmi snadno v kapalinách, hůře v plynech, které vlivem své malé hustoty dokáží přijmout jen malé množství tepla. Přirozená konvekce nastává díky tomu, že teplá kapalina či plyn jsou lehčí a pohybují se samovolně vzhůru - na tomhle principu je založeno samotížné ústřední vytápění, které nepotřebuje cirkulační čerpadlo. Nucená konvekce je vyvolána vnější silou (třeba čerpadlem, ventilátorem nebo větrem).
Přenos tepla ze stěny do kapaliny či plynu je charakterizován veličinou nazývanou součinitel přestupu tepla. Hodnota součinitele přestupu tepla se rovná množství tepla, které projde 1 m2 plochy stěny za 1 sekundu; čím je vyšší, tím více tepla se přenese. Hodnota součinitele přestupu tepla závisí nejen na tom jaká látka teplo do stěny přenáší (kapalina, plyn), ale i na rychlosti jejího pohybu. Ve výpočtech tepelných ztrát se nejčastěji setkáme s přestupem tepla ze vzduchu do stěny při přirozené konvekci. Na vnitřním povrchu stěny se bere obvykle hodnota 8,0 W/m2.K. Na vnější straně stěny je hodnota vyšší, a to 23,0 W/m2.K
- radiace (tepelné záření, sálání)
K tomuto způsobu přenosu tepla dochází ve významnější míře jen v plynech a ve vakuu, kde tepelnému záření skoro nic nestojí v cestě. Fyzikální popis přenosu tepla radiací je poněkud komplikovanější, a tak se ve stavební praxi většinou spojí přenos tepla radiací dohromady s přenosem tepla konvekcí. V hodnotě součinitele přestupu tepla je pak zahrnut i tento přenos. Lze to akceptovat u běžných stavebních materiálů, ale přestává to být přijatelné tam, kde používáme lesklé kovové povrchy (žaluzie), nebo takzvané selektivní vrstvičky na sklech oken. Zde nedochází ke znatelnému přenosu tepla radiací a je proto nutno použít nižší součinitel přestupu tepla.
Když už víme jakým způsobem se teplo přenáší, ukážeme si názorně celý proces na příkladu toho, jak teplo z kachlových kamen v místnosti uniká obvodovou stěnou a oknem. Kamna mají povrchovou teplotu cca 50°C a teplo z nich je předáváno do vzduchu přirozenou konvekcí a dále je přenášeno na předměty v místnosti a stěny radiací (sáláním). Obvodová stěna je ohřívána vzduchem (přirozená konvekce) a radiací (nejen z kachlových kamen, ale i od ostatních ohřátých předmětů v místnosti). Z vnitřního povrchu stěny se teplo šíří do hloubky stěny vedením (jinak to zde nejde) a z vnější stěny do vzduchu přechází opět konvekcí (zde jde často o konvekci nucenou, neboť zpravidla fouká nějaký vítr) a pochopitelně i radiací.
Opačná situace je v letním období, kdy je naopak venku vyšší teplota než uvnitř a dochází k pronikání tepla zvenku do vnitřku budovy, což je ovšem často ještě nepříjemnější než únik tepla v zimě. Lze říci, že stejná opatření, která zabraňují v zimě únikům tepla z vnitřku budovy fungují i proti nežádoucím letním tepelným ziskům.
Nás ale nezajímá jen to, jakým mechanismem teplo uniká, my potřebujeme především vědět, kolik jej uniká. Je proto třeba výše popsané jevy nějak vyčíslit, vyjádřit pomocí vhodných vzorečků. Přehled vzorců používaných při tepelných výpočtech budov najdete na http://www.ekowatt.cz//library/infolisty/infolisty1999/tep_ochrana.php3 a přehled používaných jednotek a převody mezi nimi na http://www.prevod.cz.
Množství tepla, které za jednotku času projde stěnou z místnosti ven můžeme vyjádřit následujícím vzorcem:
Q = U . A . ?t [W]
(symbol v hranaté závorce je jednotka, v níž je veličina měřena; v tomto případě je to J/s tj. W)
Množství unikajícího tepla závisí na rozdílu teplot ?t [°C], na ploše stěny S [m2] a konečně na součiniteli prostupu tepla U [W/m2.K], který souvisí s vlastnostmi stěny.
Pro jeho výpočet použijeme další vzorec
U= 1/ (Rsi + R + Rse) [W/m2.K]
Rsi a Rse jsou odpory při přestupu tepla na vnitřní a vnější straně stěny a R je tepelný odpor stěny. Pokud se stěna skládá z více vrstev s různými hodnotami součinitele tepelné vodivosti a různými tloušťkami pak U = 1 / (Rsi + ?Ri + Rse). Symbol ? znamená SUMA tj. součet tepelných odporů jednotlivých vrstev.
Hodnoty Rsi a Rse závisejí na směru tepelného toku:
| Směr toku tepla | nahoru | vodorovně | dolů |
|---|---|---|---|
| Rsi [m2.K/W] | 0,10 | 0,13 | 0,17 |
| Rse [m2.K/W] | 0,04 | 0,04 | 0,04 |
Tabulka 3: Hodnoty Rsi a Rse dle směru tepelného toku
Zbývá nám již jen poslední vzorec pro tepelný odpor stěny respektive jednotlivé její vrstvy.
R= ?/? [m2.K/W]
? [m] je tloušťka stěny a ?[W/m.K] je součinitel tepelné vodivosti.
Vidíme, že celkem logicky je hodnota R tím větší, čím je stěna (vrstva) silnější a čím je tepelná vodivost materiálu menší.
V praxi se zpravidla nemusíme tolik namáhat, protože výrobci stavebních materiálů uvádějí pro své konkrétní výrobky přímo hodnotu tepelného odporu R (případně součinitele prostupu tepla U) pro určitou skladbu stěny nebo typ okna. Pro ilustraci uvádí Tabulka 4 hodnoty tepelného odporu a součinitele přestupu tepla pro některé typické stavební konstrukce. Zdroj: http://www.ekowatt.cz//library/infolisty/infolisty1999/tep_ochrana.php3
| Skladba konstrukce | Tepelný odpor R [m2.K/W] | Součinitel prostupu tepla ? [W/m2.K] |
|---|---|---|
| Cihelná stěna z plných cihel na tl. 450 mm s omítkami | 0,520 | 1,450 |
| Stěna z cihelných bloků POROTHERM na tl. 450 mm | 2,300 | 0,405 |
| Stěna z plynosilikátových tvárnic YTONG na tl. 400 mm | 2,660 | 0,354 |
| Šikmá střešní konstrukce s deskami ORSIL v tl. 160 mm | 3,200 | 0,300 |
Tabulka 4: Vybrané hodnoty tepelného odporu a součinitele prostupu tepla pro některé typické stavební konstrukce.
Tepelný odpor, resp. součinitel prostupu tepla v minulosti i nyní předepisuje ČSN 73 0540. Splnění této normy se považuje za tzv.dodržení obecných požadavků na výstavbu. Bez jejich splnění by stavba nebo rekonstrukce neměla dostat stavební povolení, podobně jako např. při nesplnění hygienických limitů.
| typ konstrukce | od roku | 2005 | 2002 | 1994 | 1977 | 1964 |
|---|---|---|---|---|---|---|
| stěna venkovní | R | 2,63 | 2,63 | 2,00 | 0,95 | 0,70 |
| U | 0,38 | 0,38 | 0,50 | 1,05 | 1,43 | |
| střecha plochá | R | 4,17 | 3,33 | 3,00 | 1,8 | 1,30 |
| U | 0,24 | 0,3 | 0,33 | 0,56 | 0,77 | |
| střecha šikmá | R | 4,17 | 3,33 | 2,50 | ||
| U | 0,24 | 0,3 | 0,40 | |||
| strop pod neizolovanou půdou | R | 4,17 | 3,33 | 3,00 | 0,86 | 1,16 |
| U | 0,24 | 0,3 | 0,33 | 1,16 | 0,86 | |
| podlaha nad nevytápěným prostorem | R | 1,67 | 1,67 | 3,00 | 0,65 | 1,57 |
| U | 0,6 | 0,6 | 0,33 | 1,54 | 0,64 | |
| stěna vnitřní k nevytápěným prostorám | R | 1,67 | 1,67 | 1,05 | 0,56 | 0,76 |
| U | 0,6 | 0,6 | 0,95 | 1,79 | 1,32 | |
| okna | U | 1,7 | 1,8 | 2,86 | 3,7 |
Tabulka 5: Požadavky ČSN 73 0540 na vybrané stavební konstrukce.
Obrázek 3: Požadavky normy ČSN 73 0540 v se časem měnily. Zdroj: EkoWATT
Někdy je užitečné a názorné dívat se na prostup tepla nějakou stavební konstrukcí (stěnou) jako na analogii průtoku elektrického proudu odporem. Elektrickému napětí, které "protlačuje" proud odporem, odpovídá rozdíl teplot. Elektrickému proudu odpovídá tepelný tok. Elektrickému odporu odpovídá tepelný odpor. Když se stěna skládá z více vrstev, jde vlastně o řazení odporů za sebou (sériově) a výsledný odpor je tedy součet odporů jednotlivých vrstev. Víme také, že na sériově zapojených odporech se celkové napětí (rozuměj - rozdíl teploty) rozdělí v poměru jejich velikostí; čím větší odpor, tím větší část napětí (rozdíl teploty) se na něm objeví. Průběh teploty ve stěně je důležitý parametr (viz dále).
Obrázek 4: Průběh teploty v homogenní (neizolované) stěně a ve stěně s přidanou izolační vrstvou.
Zdroj: http://www.rockwool.cz/
tepelné mosty:
U konstrukcí s velkou vrstvou izolace mají na spotřebu tepla relativně velký vliv tepelné vazby (místa, kde se stýkají dvě konstrukce a tvoří kout) a tepelné mosty (místa, kde je konstrukce či izolace zeslabena). Tepelná ztráta těmito místy může mít velikost i několik desítek procent celkové tepelné ztráty prostupem tepla. Proto je třeba věnovat velkou pozornost konstrukčnímu řešení detailů a zejména dbát na dodržování technologických postupů při stavbě. Důležité je například správné napojení tepelné izolace a okenních rámů, izolace pásu zdi nad terénem, napojení izolace svislých stěn a střechy, izolace krokví atd.
| Způsob řešení detailů | Přirážka delta U (W/m2.K) | Výsledná hodnota U (W/m2.K) pro konstrukci |
| Zanedbané | > 0,20 | > 0,40 |
| Obvyklé kvalitní řešení | 0,10 | 0,30 |
| Opakované použití ověřeného prvku (katalogové řešení) | 0,05 | 0,25 |
| Individuální optimalizace metodou 3D modelování | 0,02 | 0,22 |
Stavební konstrukce - tepelné mosty, tepelné vazby
Hovoří-li se to tepelně - izolačních vlastnostech budovy, setkáme se často s pojmem tepelný most. Je to místo v konstrukci, které je z hlediska prostupu tepla nějak zeslabené. V místě tepelného mostu může teplo unikat rychleji. To se projevuje prochládáním konstrukce v místě tepelného mostu. Typickým příkladem jsou krokve v šikmých stropech podkroví.
Obrázek 5: Tepelný most tvořený krokvemi a jeho potlačení tenčí vrstvou vnitřní izolace.
Zdroj: http://www.rockwool.cz/
Příklad: Dřevo vede teplo asi 5x lépe než minerální vlna. Pokud by byla na předchozím obrázku izolace pouze mezi krokvemi v tl. 20 cm, byl by výsledný součinitel prostupu tepla o 38% horší než v případě, že část izolace umístíme pod krokve, tak jak je správně nakresleno na obrázku.
Velmi hrubou chybou by bylo vliv krokví zanedbat, pak bychom uvažovali izolační schopnost konstrukce o 30% lepší, než by odpovídalo realitě.
| součinitel prostupu tepla U [W/m2.K] | srovnání | |
|---|---|---|
| izolace pouze mezi krokvemi, tl. 20 cm | 0,36 | 138% |
| pouze izolace, bez vlivu krokví | 0,20 | 70% |
| izolace mezi krokvemi, tl. 16 cm, další izolace pod krokvemi tl. 5 cm | 0,26 | 100% |
Tabulka 6: Různý způsob započtení teplených mostů pro teplelnou izolaci o tl. 20 cm
Tepelná vazba, která vzniká na styku sousedících konstrukcí, je na rozdíl od tepelného mostu daná geometrií budovy. Například roh místnosti má zvenku větší plochu než zevnitř. Ochlazovaná plocha je tedy větší než plocha ohřívaná, teplo může tedy odcházet rychleji. Jiným případem tepelné vazby je například styk okna se stěnou, ve které je osazeno. Tradičně jsou okna osazována na střed tloušťky stěny. V tomto případě se ovšem proti venkovní teplotě uplatní pouze tloušťka stěny od rámu okna k vnitřnímu líci stěny. Tento negativní vliv lze eliminovat osazením okna na venkovní líc stěny. Oba případy se v praxi kombinují, typickým příkladem jsou železobetonové věnce v cihelných stavbách. Betonový strop tvoří jakési "chladicí žebro", kterým interiér může intenzivně prochládat.
Obrázek 6: Tepelný most tvořený železobetonovým stropem, s nedostatečnou izolací lignoporem a s vnějším zateplením. Zdroj: EkoWATT
Proč jsou tepelné mosty tak důležité? Byly tu přece vždycky!
Jak je uvedeno výše, pocit tepelné pohody závisí na teplotě stěn i vzduchu. Jsou-li stěny špatně izolované, je jejich povrchová teplota nižší. Tím musí být teplota vzduchu v místnosti vyšší. Tepelnými mosty sice uniká teplo, ale často je díky vyšší teplotě vzduchu v místnosti povrchová teplota konstrukce v místě tepelného mostu stále ještě dost vysoká na to, aby nedocházelo ke kondenzaci vlhkosti.
Pokud je dům dobře zaizolován, většina stěn má vyšší povrchovou teplotu než předtím. Teplota vzduchu v místnosti tak může klesnout. Může se pak stát, že v konstrukce se v místě tepelných mostů nestačí od vnitřního vzduchu dostatečně prohřát. To se může projevit kondenzací vlhkosti, případně i výskytem plísní.
Obecně je skutečně vlhkost a plíseň tím posledním důkazem, že s konstrukcí je něco špatně. Například v místě krokví bude tedy povrchová teplota konstrukce nižší, což se může v extrémním případě projevit i tak, že krokve se"vyrýsují" na vnitřním sádrokartonu pruhy vlhkosti, které po čase mohou začít plesnivět.
Obrázek 7: Projev tepelného mostu tvořeného železobetonovým okenním překladem - nejprve vlhkost, později plíseň. Zdroj: EkoWATT.
Při výpočtech v Hestii se používá systém přirážek k součiniteli prostupu tepla U podle Ing. Jiřího Šály, tvůrce normy ČSN 73 0540, které budou obsaženy v dalších novelách této normy.
| Úroveň ošetření tepelných vazeb | přirážka k součiniteli prostupu tepla U [W/m2.K] |
|---|---|
| Zanedbané | >= 0,20 |
| Běžné řešení | 0,10 |
| Opakované kvalitní řešení | 0,05 |
| Optimalizované výpočtem 3D teplotního pole | 0,02 |
Tabulka 7: Vliv tepelných vazeb na součinitel prostupu tepla.
Obrázek 3: výrazný tepelný most tvořený masivním podbetonováním okna
Obrázek 4: tepelný most způsobený nedodržením technologie zdění
Dýchání domu
Dům není živý organismus, proto dýchat nepotřebuje. Potřebuje však větrat. To je nejjednodušší a účinný způsob, jak se zbavit vlhkosti, která nutně vzniká pobytem lidí uvnitř. Vodní páru vydechují lidé i rostliny, vzniká při vaření, sušení prádla a mnoha jinými způsoby. Vlhkost, podobně jako teplo, uniká vždy tam, kde je jí méně – v zimě tedy zevnitř ven. Studený zimní vzduch totiž obsahuje méně vlhkosti než teplý vzduch v bytě. Vlhkost se snaží pronikat i stěnami domu. Jak se jí to daří, závisí na materiálech. Některé materiály vlhkost nepropouští vůbec (mají velmi vysoký difuzní odpor) – sklo, kovy, většina plastů aj. Porézní materiály, jako cihly, dřevo, beton aj. vlhkost propouštějí snáze. Tyto materiály mohou také určitý objem vlhkosti bez problémů absorbovat a později ji opět uvolnit do interiéru. To vyrovnává klima v místnosti a přispívá k lepší pohodě obyvatel.
Proniká-li však vodní pára do konstrukce ve větším množství, může uvnitř dojít k její kondenzaci. Nadměrná vlhkost v konstrukci domu je vždy potenciálním zdrojem problémů. Při promrznutí trhá zdivo, urychluje korozi ocelových prvků, podporuje hnilobu dřevěných konstrukcí a plísně na vnitřních omítkách. Obecně snižuje trvanlivost domu. U starších cihelných domů se vlhkost ve stěnách během zimy hromadí a během léta opět vytěká do vnitřního i vnějšího prostoru. Čím je zeď silnější, tím více vlhkosti je schopna bez problémů pojmout. Zateplení může být pro toto „dýchání“ překážkou.
Proto je nutné, aby projekt zateplení vždy zhodnotil i riziko kondenzace, možnost vypařování vody z konstrukce a navrhl takové řešení, kdy vlhkost nebude nebezpečná. Nejjednodušší zásadou (i když ne jedinou možnou) je navrhovat skladbu konstrukce tak, aby difuzní odpor materiálů směrem zevnitř ven klesal. To znamená, že vlhkost se do konstrukce bude z interiéru špatně dostávat, ale pokud nějaké množství pronikne, snadno pak už unikne do exteriéru.
Difuze vodní páry v konstrukci: Hestia kap. 3.3
Materiály a jejich izolační schopnost: Hestia kap. 3.4.
Akumulace tepla ve stavebních konstrukcích:
Akumulace tepla je významná jak pro vyrovnávání letních přebytků tepla, tak pro snížení spotřeby tepla na vytápění v zimě.
Pokud by dům byl vybaven dokonalou regulací, která by udržovala trvale konstantní teplotu, akumulace by ztratila význam. To v praxi nenastává. Význam akumulace roste tam, kde jsou přestávky ve vytápění, resp. výrazněji kolísá vnitřní teplota. Tradiční zděné domy mají velkou schopnost teplo akumulovat, takže stavebníci schopnost akumulace často chtějí ze zvyku. U dobře izolovaných a prosklených domů význam akumulace tepla roste. Okny totiž do interiéru dopadá více tepla, než je aktuální tepelná ztráta. I při odstaveném topení se teplota v místnosti zvýší nad požadovanou teplotu (20 až 22°C). V tu chvíli začnou přebytečné teplo akumulovat obvodové stěny, příčky a nábytek, takže teplota roste jen pomalu. Není-li kam teplo akumulovat, teplota roste rychleji a uživatel otevře okno a přebytečnou energii pustí bez užitku ven.
Jakmile přísun energie poklesne (třeba zajde Slunce), může se teplo z konstrukcí uvolňovat zpět do interiéru. Je zřejmé, že aby akumulace fungovala, musí se uživatel smířit s mírným kolísáním teploty v místnosti (cca od 18 do 25°C). U dostatečně masivních staveb funguje akumulace v cyklu den/noc, což umožní více omezit výkon topení přes noc. Význam akumulace tak klesá v domech, které jsou obývány trvale (není možné snížit vnitřní teplotu dopoledne). Také v domech s centrálním větráním význam akumulace klesá, neboť větrací vzduch roznese teplo z osluněných místností do neosluněných.
Vysokou akumulační schopnost mají těžké konstrukce. Moderní děrované cihly a lehké tvárnice mají sice dobré tepelně izolační vlastnosti, ale jejich schopnost akumulovat teplo je malá. Ještě horší je situace u dřevostaveb s lehkým obvodovým pláštěm. U těchto budov je teplo možno akumulovat do hmotných příček a podlah a vnitřního zařízení. Například mohutnější knihovna může akumulovat několik kilowatthodin tepla. U obvodových stěn se k akumulaci využívá prvních 5 až 10 cm tloušťky z vnitřní strany. U lehkých stěn (např. dřevostavby) tak mohou pro akumulaci sloužit i masivnější vnitřní omítky nebo hmotnější vnitřní příčky.
| materiál | akumulační schopnost | tepelná vodivost |
|---|---|---|
| kWh/m3.K | W/m.K | |
| beton | cca 0,62 | 1,2 až 1,4 |
| plné pálené cihly | cca 0,42 | 0,8 |
| nepálené cihly, hliněné omítky | cca 0,3 | 0,4 až 1,2 |
| dutinkové cihly (Porotherm a podobně) | cca 0,16 | 0,1 až 0,5 |
| plynosilikát (Ytong a podobně) | cca 0,13 | 0,2 až 0,4 |
| keramická dlažba | cca 0,5 | 1,0 |
| dřevo měkké | cca 0,28 | 0,2 |
| pěnový polystyren | cca 0,007 | 0,04 |
| papír (knihy) | cca 0,6 | cca 0,5 |
| ocel | 0,96 | 58,0 |
Tepelná pohoda:
Zateplením stěn dojde vždy i ke zvýšení jejich povrchové teploty. To má vliv na pocity lidí uvnitř. Čím jsou stěny chladnější, tím je pobyt méně příjemný a naopak (to je také důvod, proč je teplo kachlových kamen vnímáno jako velmi příjemné). Vliv chladnějších stěn, podlahy a stropu a oken (ev. prosklených ploch) je třeba vyvážit vyšší teplotou vzduchu v místnosti. V konečném důsledku tak můžeme v dobře zateplené místnosti topit na nižší teploty, aniž bychom pociťovali chladno. To opět vede ke snížení energie. Známým pravidlem je, že snížení vnitřní teploty o 1 °C znamená úsporu přibližně 6% tepla.
Pokud bychom se však snažili šetřit teplem a snižovali teplotu v nezatepleném domě, může teplota na vnitřním povrchu stěn klesnout natolik, že se na ní začne srážet voda a stěna zplesniví. Nebezpečí velmi vzroste, pokud se současně snažíme šetřit teplo důkladným utěsněním oken a omezením větrání. Kromě toho, že nám bude citelně chladno, neuděláme dobře ani domu, ani svému zdraví.
Obrázek 5: Tepelná pohoda při různé teplotě stěn.
Obrázek 6: Vnitřní povrchová teplota při různím zateplení
